Sebepřijetí? Rozhodně ANO! Ale jak?

Tento článek píšu z pohledu, jak pojem sebepřijetí a jeho důležitost vnímám v tomto období mého života a v této fázi mé cesty životem (srpen 2022). Je totiž sebepřijetí a sebepřijetí. Pojďme nejprve k základu, který už ale může být pro mnohé složitý. A ten základ zní – přijmout sám sebe se vším, co v sobě mám, je velmi důležitý krok na cestě ke svému plnému potenciálu. Pro většinu lidí to ze začátku znamená – hlavně upřímnost k sobě samému, odvahu vidět se se vším všudy a akceptace všeho, co v něm je. Což většinou znamená – přijmout i to nepěkné, temné, zvrhlé apod. Dnes je ve vodách osobního a duchovního rozvoje hodně populární tzv. stínová práce. Jinými slovy zpracovat vše co leží „mimo světlo“ mého vědomí. Hodně důležitý krok. Neb jednoduše, když člověk v sobě nepřijme určité části, které se nelíbí jeho představě o sobě (jeho egu), tyto části zůstávají nevědomé a potlačené. A co zůstává nevědomé, to poté někdy více, někdy méně kontroluje a řídí život daného člověka. Většinou teda blbě a k situacím, kde dochází ke zranění sebe nebo ostatních. I když on si to nepřipouští. Plus právě ty nevědomé potlačené části jsou ty části, které potřebují nejvíce péče, léčení apod. Nepřijetí sebe sama může vést k mnoha různým kompenzačním nástrojům – např. ke spiritual bypassingu, žití v masce, předstírání, lpění na určité části sebe, v které je mu dobře (všimněte si, že dobrý pocit časem více a více klesá). O těchto kompenzacích ale někdy jindy. Teď když je snad základně jasné, proč je sebepřijetí důležité můžeme skočit do pokročilejších vod tématu sebepřijetí.

A tím je otázka – může být určitá forma sebepřijetí zpomalující pro rozvoj člověka? Dle mé zkušenosti ano. Jednoznačně se musíme umět přijmout. Bez toho nejde žádný posun. Ale pokud pod pojmem sebepřijetí je to, že se nechám pohltit stavem, který přijímám, tak zde nastává riziko zpomalení růstu. Vnímám to tak, že člověk potom až moc zabředne do svého stavu a příliš se s ním identifikuje. Např. když v sobě cítím někde vztek, tak ho přece musím přijmout a prožít se vším všudy. Ono „prožít se vším všudy“, je ten aspekt, který zpochybňuji. Zde je dle mě past spousty směrů rozvoje. Až přílišná identifikace a prožívání emocí. Emoce jsou totiž našim největším darem, ale taky můžou být největší pastí. Když se ve velké emoci odpojím od něčeho, co mě přesahuje (např. jedna z duchovních úrovní), tak si minimálně zpomalím uzdravení té části, která je za emoci zodpovědná. A ještě si můžu i uškodit, kdy dojde k retraumatizaci. Dalším aspektem je pozice oběti. Pozice, kdy vnímám, že jsem otrokem emocí nebo otrokem něčeho s čím nemůžu nic udělat. Naopak – emoce mají sloužit mě, ne já jim. A otrokem ničeho z podstaty nejsem. I když je tu velmi silné kolektivní nastavení, že ano. A právě když se sklouzne do velkého řešení emocí, můžu nevědomky sklouznout i do tohoto kolektivního vzorce a pak mi přijde normální, že omezující emoce jsou součástí našich životů a že s nimi nic neuděláme. To potom musím emoce odžívat kousek po kousku, a i když posun je, tak nemusí být zrovna velký, jak by velký být mohl. Je tu i jiná cesta? Dle mě ano. A tu se snažím najít a věřím, že se mi poměrně daří.

Když totiž emoci přijmu, ale opravdu přijmu, tak mám víc možností, jak s ní naložit. Za prvé se do ní můžu ponořit viz odstavec výše. Za druhé ji ale můžu prožívat bez většího zahlcení svého systému. Tím se mi ona emoce otevírá a je možno ji rychle léčit. Např. přes duchovní úrovně viz High Impact přístup u mě na stránkách. To je ten klíč – ano přijmout se. A zcela. Ale ne s tím, že se až příliš identifikuji příp. nechám zahltit emocionálním materiálem. Zároveň s přijetím být otevřený vyšším vibracím než jsou moje emoce – např. vibrace z duchovních úrovních neboli úrovní srdce. Zraněná emoce je poté otevřená a vyšší vibrace ji uzdraví o dost rychleji. A tím se dá celý proces růstu člověka mnohonásobně zefektivnit, urychlit.